Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Ondřej Fibich
Oratorium Andělé Kratochvíle
I.
Aj z mraku vyšel
veliký samozvaný anděl,
bůh světla.
Aj kvůli němu vznikli
z jiného mraku čtyři andělé
a stali se oporou
andělského samozrozence
Z evangelia podle Jidáše
II.
Ti čtyři andělé zpozdilí rosou
z oblohy na zemi zrcadlo nesou
Světlo je pohání a tma se tiskne
v korunách zděšeně káně jen pískne
Z temnoty zrozená syrová země
V bažinách zakleté démonů plémě
Kdopak jim do očí nebesa pustí
aby svět nezůstal cizí a pustý
Bohové Hellady na klenbě bílé
zkrátili věčnost do Kratochvíle
Ti čtyři andělé, poslové časů
prostřeli v údolí kamennou krásu
Na lyru dubů tam s větrem hrají
na kraji krajiny podobné ráji.
III.
Jak bažinou chodí Bůh ?
Na chůdách plavně táh´
V ostřicích, sítinách
tu údolím opsal kruh
IV.
Večerem v poupě květy se úží
pět lístků rudých v krajině růží
Vladaří podzim a trny tasí
kolik je kolem bolavé krásy
Tempera šera do oken kane
Loutna se svezla a v krbu plane
Podivná tíha písničku škrtí
Vlaštovka pozdní staví věž smrti
Z koní jde pára, víno je vřelé
v pokoji prázdném ticho jak v cele
Petr Vok cítí jak dech se úží
poslední zbylé podzimní růži
V.
Andělé pádu
i chmýří listopadu
Andělé zprávy –
betlémské hvězdoslávy
nad klínem čisté panny
Andělé početí
Jsou tu jen pro děti
Andělé bolesti
nemohou unésti
nástroje křižování
nad klínem čisté panny
Andělé..........éledna
Andělé..........éledna
Élohim..........miholé
Élohim..........miholé
VI.
Dobré ráno, Diano !
Duhový luk se nad loukami klene
Na číhanou ? Diano !
Stříbří se buk a zeleno je klenem
Každé vyžle ví to,
že jelenem je rozložito
A barva kmotřenkou zve ránu
Touha lovců míří po tympánu
Nevídáno, Diano !
Sokolí zrak odráží tvoje oči
Smrti ano, Diano !
Střelený pták se snesl po úbočí
každé vyžle vrčí,
že v krvi omočené smrčí
paletu malíře hned láká
Nad stopou ztracenou se už smráká
VII.
ZIMA
Na rohu zrcadla
dnes vločka upadla,
jakoby do rozpaků
A křehce rozpráví
do bílé nálady
prachových nízkých mraků
JARO
Naproti třpytí se
potůček nápisem:
Viva la primavera
Ve skříňce s líčidly
vánek se zabydlí,
že nevíš, co je která
LÉTO
Když chytnou od svíčky
srpnové hvězdičky
v štěpnici pávi křičí
Pýří se hladina,
když jitro počíná
na schodech hrát si s míči
PODZIM
Stříbro je mlhavé
Labutím průplavem
ruka se s rukou míjí
„Sbohem„ zní po sále
a listí svraskalé
provazy dešťů bijí
VIII.
Rozmarný střelečku
na pěkném zámečku
copak jsi ulovil
v zeleném háječku ?
Žalostně mluvilo,
že by se trápilo,
srdéčko panenské
tuze tě prosilo
Nestřílej, mě šanuj
U svého radši stůj
Nemohu s tebou jít
Kristus je ženich můj
Sítě se ztrhaly
a jámy srovnaly
Já jsem tu, nevinná,
pro Boží Halali
IX.
Spanilá, celá bílá
osamělá milá,
v náruč tě skryla
villa
Poutníka překvapila
heroická síla,
která tu zbyla
z díla
Tvá duše sobě snila,
že zní campanilla
To zazvonila
víla
Ve vodě odrazila,
čím že kdysi byla
Kvítí v barvě lila
sila
spanilá celá bílá
la, la, la............
X.
Do okna usedá vlaštovka hbitě
Z kanálu v letu zobáčkem pije
šaty tvé nálady stehují nitě
zlacené sluncem Itálie...
Sluneční hodiny líbané stínem
po očku měří básníkům kroky
Na cestě zákoutí poslední minem,
už není času na taroty...
Blázen tam nohama k obloze visí
A když se nahneš nad vodou chvíli,
zůstává ve tváři jen slovo KDYSI
Zda jsme si všechno nevysnili ?
nevysnili...
